Ráno v archivu

Jsem v archivu. Je to tu fajn. Mám vždycky chvilku mezi tim, než se mi naskenujou fotky. Tak zaznamenávám tok svých myšlenek.

Prostředí archivu je hrozně nakažlivý, mám chuť si ve všem udělat nějakej systém.

A to je podivný.

Stárnu.

66%

Tak ještě kousek. 

Chci si udělat kompletní seznam výstav, co jsem kdy viděla.

Nová složka.

Fuj, kolegyně, zavřete to okno, větráte můj oblíbený archivní smrádek smíchaný s ovocnou Escadou a kouřovým odérem nachytaným večer v Dejvický nádražce.

100%

V mých myšlenkách se nikdy systém nevytvoří.

Jinak pracuju efektivně. Pro blaho národa. Aby už lidi nikdy nemuseli chodit do archivů a...

100%

Trénuju brutální multitasking.

Kafe. Produktivita se zvedá o 100% a mým novým životním cílem je zavařit skener.

Nesmim jim tady zase stopit propisku.

Mám hlad.

...aby lidi našli všechno online. Což je hrozná škoda, protože archivy jsou skvělý. Je tu spousta pokladů a plísní. 

Trochu z toho kejchám.

97%....

Jsem produktivní suverén,

umim to se skenerem.

Kam mám jít v neděli v Praze plavat?

Přerušovaný tok přerušovaných chaotických myšlenek.

Chci jít fotit ráno na hřbitov...

100%

...zamrzlej břečťan na hrobech.

Pracuju na dvou kompech zároveň, pročítám si evidenční karty a u toho si píšu tok svých myšlenek. Docela slušnej mindfuck.

100%

Boats, planes, sea & norwegian sweaters forever.

Jsem doma. Zpět. Jsem to já a možná toho zas vim o světě trochu víc. Anebo třeba taky vůbec. Skandinávie je inspirativní. Hlavně co se týče společenských hodnot, mezilidského soužití. Ráda bych je přetavila do svého počínání ve středoevropském prostoru. Doufám, že budu schopna a nezapomenu. Skandinávie je stylová. Žádný luxus. Efektivní minimalismus. Ovlivněnost přírodou, život s ní provázaný a k ní ohleduplný. Příroda, lidi, dřevo, moře, vzduch, hory, déšť, syrovost, přímost, rovnost, harmonie, kvalita. Unisexový hajzlíky, spousta chytrých věcí a nápadů. Funkčnost. Čerstvej losos. Karamelovej sýr. Ptáci. Kola. Kodaň. Důvěra. Pocit bezpečí.

Bazénovej hejtík

-Jo, tohle je hejtík ve stylu 1000 věcí co mě serou, což mě vůbec nesere-

Pokud jste aspoň někdy v životě chodili pravidelněji plavat do bazénu, ať už jste chtěli potrénovat svou fyzičku, abyste přestali tak šíleně funět při chůzi do schodů nebo vyhledáváte vysokou koncentraci chlóru, určitě jste na tento jev narazili. NÁVŠTĚVNÍK BAZÉNU, CO PLAVE ZÁSADNĚ NA OPAČNÉ STRANĚ DRÁHY NEŽ JE BĚŽNÝ. 

               Znáte to, celí žhaví jste si vygooglili tréninkový plán, který stejně nehodláte dodržovat, zespod skříně jste vyndali jednodílné plavky a plavecké brýle. Taky jste se konečně dokopali k nalezení bazénu s přijatelným vstupným, proklikali se jeho webovkama až k otevírací době a konečně se vám taky podařilo sladit svůj denní harmonogram s hodinama pro veřejnost. Po cestě jste nezabloudili a taky se vám po různě dlouhý době nečinnosti povedlo nasoukat se do plavek. Vzali jste si dokonce i ručník, načež gratulujete sami sobě.

             V bazénu při zběžném obhlédnutí terénu většinou zjistíte, že první tři dráhy jsou pronajaté pro LaManchisty, další dvě jsou zaplněné osobami, které plavou , nic ve zlým, takzvaně na „paní Radovou“ (tzn. s hlavou nahoře aby si pokud možno nenamočily účes), další dráha je prostě jen přeplněná a tak vám při troše štěstí zbyvá v průměru 1 vhodně vyhlížející dráha.

               Vlezete do vody a začnete plavat…  Když tu se objeví, a je to tady, plavec neznalý nepsaných bazénových pravidel, BAZÉNOVÁ NOČNÍ MŮRA. Jedná se v zásadě o jednoho ze dvou typů expertů: první plave paní Radovou přesně uprostřed tak, aby se nedal předjet ani z jedné, ani z druhé strany a druhý plave zásadně v opačné straně dráhy. Těžko říct, co je lepší.

Poté co vám začnou docházet nervy se vám nabízí několik způsobů řešení tohohle problému. Nejefektivnější bývá změnit dráhu – což ale většinou kvůli lamanchistům a napaníradovouistům nejde. Takže nezbývá nic jiného, než vyhlásit expertovi boj - typ „uprostřed“ můžete zkoušet obeplout jak chcete, ale i když už se náhodou dostanete do mezírky mezi ním a ohraničením dráhy, dostanete většinou tak akorát kopanec do žeber. Zbývá vám jen zuřivě plavat a doufat, že si jedinec všimne toho, že plave „nějak blbě“. Většinou velmi naivní předpoklad. U druhého typu záleží na jeho umíněnosti. Situace se občas dá vyřešit tím, že prostě plavete na správné straně a to i když vidíte, že se k vám váš oblíbený spoluplavec přibližuje ve stejné straně dráhy. Pokud není úplně zabedněný, uhne - někdy je ale příliš brzo se v takové situaci radovat, jelikož to hned za váma většinou nejkratší cestou veme zase do blbýho směru. No a pokud neuhne, skončí to srážkou a vy si pravděpodobně vyslechnete něco jako „Kam čumíš?“...

A co z toho plyne? Prosím, fakt vás prosím - plavejte vpravo. Přesně tak, jak chodíte. Jednoduchý co?

Miluju tramvaje. Jízda tramvají je oživotěpřemýšlecí vsuvka do pražskýho spěchu. Sedím a pozoruju. Sedím a přemýšlím. Spolucestující se dávno ztratili a je jen můj mozek a Praha. Jsem schoulená ve svých myšlenkách a fyzicky přestávám existovat. Občas si myslím, že si na mě určitě někdo sedne, protože jsem tak schovaná ve svým mozku, že mě přeci ani ostatní nemůžou vidět. Pozoruju lidi venku a přemýšlím, jaký vedou život. Jestli jsou šťastní, mají rádi svojí práci, jestli mají velký plány a neuskutečněný sny. Jestli mají odvahu měnit věci. Pozoruju jejich oblečení. Krmím svou mysl každou originálně oděnou osobou, každým projevem individuality, který je ostrůvkem v záplavě hipsterskejch khaki kabátů a vínovejch kalhot. Malé ostrůvky v masách. Taky přemýšlím nad tím, jak nad nimi přemýšlím. Přemýšlím nad tím, jak na mě působí. Světla, billboardy, výlohy. Jsem vlastně takovej flanér, ale tramvajovej. Miliony mrňavejch podnětů měnících se v inspiraci a nápady. Myšlenky, oceán myšlenek. Jen je chytit.

Nepodstatné plkání.

   Někdy se cítím tak podivně, neidentifikovatelně a nepopsatelně, že ani nevím, jak se vlastně cítím. Není to deprese, štěstí, radost, láska, nasranost, nuda. Je to nějaký zvláštní druh duševní letargie. Je to rozkydlá hmota bez tvaru, taková divně šedá louže, želé, blob.
   Přemýšlím o tom, jak se do ní tak nějak interně vpíjím, nořím se do ní a zabaluju se asi jako nákupní taška, kterou složíte do obalu, jež je její součástí. Jen si to představte, kdyby to šlo. Po chodníkách by byla spousta takových rozkydlých blobů, pozůstatků po individuích. Nyní by tam beztvárně a neosobně ležely. Ta představa je k popukání, jak se jim vyhýbáte jako psím hovínkům. A jaký by to bylo, kdyby se takhle do sebe samého, do beztvaré vrstvy v sobě samém vpili všichni?

    Asi moc piju, malo přemýšlím a taky hrozně zapomínám. Měla bych se víc šťourat ve svý magoří hlavě. A tvořit. Anebo je mi to vlastně všechno úplně jedno?

Někdy si představuju, že neexistuješ. Ne protože bych to chtěla, ale spíš mi čím dál víc připadáš jako pouhým výplodem mojí fantazie. Jako něco, vlastně všechno vymyšlené. Naprosto odlišné od všeho a všech. Dlouhý příběh z pera bláznivé holky. Představuji si příběhy tak nereálné, absurdní, směšné a naivní, že by ses smál. Jak ti posílám z ciziny dopis a ty ho čteš v kuchyni zalité sluncem. V té, kde jsem kdysi snídala čerstvé rohlíky s medem. A slunce svítí tak zářivě, mlhy zmizely, déšť odešel.. Vše jen pro tento moment. A má duše je tou září pořád naplněná, nejkrásnějším ránem. Nikdy na to nezapomenu. Asi jsem fakt nenapravitelný romantik a snílek. I když si to vše má paměť zase přetvoří tak, jak chce, všechno zidealizuje. A já vím, že to tak není, nebylo, nejsi, ale tak ráda se těm představám poddávám. Tak nádherné, až to nemůže být pravda. Ty nejsi, nelži mi. Měsíce jdou dál a já na tebe nechci myslet. Kde se bere tolik pocitů? Všechno jsem si vymyslela. Určitě. (září 2011)

Louka. Pokaždé když vidím louku, tu nedohlednou pláň táhnoucí se za horizont, nekonečný, otevřený prostor, chce se mi běžet. Udělat něco neobvyklého, vystoupit z autobusu rutiny a běžet. Bez limitů. Čas přestává existovat, stejně tak vzdálenost i fyzická únava. Naplní mne svoboda a vzduch a svoboda 

a život sám.