Někdy se cítím tak podivně, neidentifikovatelně a nepopsatelně, že ani nevím, jak se vlastně cítím. Není to deprese, štěstí, radost, láska, nasranost, nuda. Je to nějaký zvláštní druh duševní letargie. Je to rozkydlá hmota bez tvaru, taková divně šedá louže, želé, blob.
Přemýšlím o tom, jak se do ní tak nějak interně vpíjím, nořím se do ní a zabaluju se asi jako nákupní taška, kterou složíte do obalu, jež je její součástí. Jen si to představte, kdyby to šlo. Po chodníkách by byla spousta takových rozkydlých blobů, pozůstatků po individuích. Nyní by tam beztvárně a neosobně ležely. Ta představa je k popukání, jak se jim vyhýbáte jako psím hovínkům. A jaký by to bylo, kdyby se takhle do sebe samého, do beztvaré vrstvy v sobě samém vpili všichni?
Asi moc piju, malo přemýšlím a taky hrozně zapomínám. Měla bych se víc šťourat ve svý magoří hlavě. A tvořit. Anebo je mi to vlastně všechno úplně jedno?
Žádné komentáře:
Okomentovat