Miluju tramvaje. Jízda tramvají je oživotěpřemýšlecí vsuvka do pražskýho spěchu. Sedím a pozoruju. Sedím a přemýšlím. Spolucestující se dávno ztratili a je jen můj mozek a Praha. Jsem schoulená ve svých myšlenkách a fyzicky přestávám existovat. Občas si myslím, že si na mě určitě někdo sedne, protože jsem tak schovaná ve svým mozku, že mě přeci ani ostatní nemůžou vidět. Pozoruju lidi venku a přemýšlím, jaký vedou život. Jestli jsou šťastní, mají rádi svojí práci, jestli mají velký plány a neuskutečněný sny. Jestli mají odvahu měnit věci. Pozoruju jejich oblečení. Krmím svou mysl každou originálně oděnou osobou, každým projevem individuality, který je ostrůvkem v záplavě hipsterskejch khaki kabátů a vínovejch kalhot. Malé ostrůvky v masách. Taky přemýšlím nad tím, jak nad nimi přemýšlím. Přemýšlím nad tím, jak na mě působí. Světla, billboardy, výlohy. Jsem vlastně takovej flanér, ale tramvajovej. Miliony mrňavejch podnětů měnících se v inspiraci a nápady. Myšlenky, oceán myšlenek. Jen je chytit.

Nepodstatné plkání.

   Někdy se cítím tak podivně, neidentifikovatelně a nepopsatelně, že ani nevím, jak se vlastně cítím. Není to deprese, štěstí, radost, láska, nasranost, nuda. Je to nějaký zvláštní druh duševní letargie. Je to rozkydlá hmota bez tvaru, taková divně šedá louže, želé, blob.
   Přemýšlím o tom, jak se do ní tak nějak interně vpíjím, nořím se do ní a zabaluju se asi jako nákupní taška, kterou složíte do obalu, jež je její součástí. Jen si to představte, kdyby to šlo. Po chodníkách by byla spousta takových rozkydlých blobů, pozůstatků po individuích. Nyní by tam beztvárně a neosobně ležely. Ta představa je k popukání, jak se jim vyhýbáte jako psím hovínkům. A jaký by to bylo, kdyby se takhle do sebe samého, do beztvaré vrstvy v sobě samém vpili všichni?

    Asi moc piju, malo přemýšlím a taky hrozně zapomínám. Měla bych se víc šťourat ve svý magoří hlavě. A tvořit. Anebo je mi to vlastně všechno úplně jedno?

Někdy si představuju, že neexistuješ. Ne protože bych to chtěla, ale spíš mi čím dál víc připadáš jako pouhým výplodem mojí fantazie. Jako něco, vlastně všechno vymyšlené. Naprosto odlišné od všeho a všech. Dlouhý příběh z pera bláznivé holky. Představuji si příběhy tak nereálné, absurdní, směšné a naivní, že by ses smál. Jak ti posílám z ciziny dopis a ty ho čteš v kuchyni zalité sluncem. V té, kde jsem kdysi snídala čerstvé rohlíky s medem. A slunce svítí tak zářivě, mlhy zmizely, déšť odešel.. Vše jen pro tento moment. A má duše je tou září pořád naplněná, nejkrásnějším ránem. Nikdy na to nezapomenu. Asi jsem fakt nenapravitelný romantik a snílek. I když si to vše má paměť zase přetvoří tak, jak chce, všechno zidealizuje. A já vím, že to tak není, nebylo, nejsi, ale tak ráda se těm představám poddávám. Tak nádherné, až to nemůže být pravda. Ty nejsi, nelži mi. Měsíce jdou dál a já na tebe nechci myslet. Kde se bere tolik pocitů? Všechno jsem si vymyslela. Určitě. (září 2011)