Někdy bych si strašně ráda psala deník. Nebyl by to vskutku žádný obyčejný deník. Nimral by se v každičkém kousíčku mého mozku, třeba tak, jako malé dítě preparuje svoje rizoto, protože nejí hrášek. Prostě by v něm byla každičká mikromyšlenka, která mě za ten den napadla. Pěkně zapsaná a rozvedená. Zkrátka takovej deník Nimrava. Všechny ty věci, které tu jsou jen chviličku, bych hnedka vztekle ryla tužkou do papíru. Třeba proč jsem si vybrala na rozcestí tuhle cestu a né tamtu, když obě jsou jistě stejně cestovité a k chůzi uzpůsobilé. Určitě to nebylo jen tak. Nebo snad je všechno jen tak? Byl tu ten záchvěv čehosi, co jsem jen na chviličku zaznamenala. A přitom na té druhé cestě by na mě jistě mohlo čekat mnoho jiných věcí, ukryté dobrodružství, které už ovšem nikdy nepoznám. Nebo nebo proč jsem si vybrala zrovna tenhle přechod?
Jó a pak jsou tu taky ty pocity z věcí, z těch všednovšedních obyčejných věcí. Někdy si je uvědomím a zjistím, že jsou tak běžné, až je nedokážu slovy popsat. Marně se snažím a nic. Pocit zmizí a vybavit si jej je těžší a těžší...