FacebookOff.

Proč jsem si deaktivovala FB profil?
Protože mě zaráží, jak se něco tak neosobního jako je webová stránka mohlo stát naprostou a samozřejmou součástí mého života.
Protože chci prostě vědět, jaké je žít bez něj.
Protože chci zjistit, jestli je k mému životu opravdu tolik potřebný nebo ne. Pokud shledám některé jeho funkce nenahraditelnými - vrátím se. Pokud ne..
Protože bych ráda konečně udělala zkoušku z historie
Protože mě stejně vaše statusy a příspěvky povětšinou velmi nudí :)

Nepřemýšlet

Někdy přemýšlím o tom, jaké by to bylo nepřemýšlet. Zda by mi náhodou nebylo lépe, nezabývat se takhle myšlenkami o světě, o budoucnosti, o lidech.. Ačkoliv se toho nikdy nemůžu dobrat, protože přemýšlím-li o tom, jaké to je nepřemýšlet, stejně přemýšlím. Nebyly by ale věci pak mnohem jednodušší? Nebylo by hrozně fajn prostě jen tak existovat a nepřemýšlet - a hlavně tedy, nebýt schopna si uvědomit, že nad takovými věcmi nepřemýšlím?

Dlaně

Dlaně/Ladoni
Rusko, 1993
Režie: Artour Aristakisian

Velmi hluboký monolog otce ke svému dosud nenarozenému synu. O životě, o společnosti, o systému a hlavně o tom, jak se z něj vyprostit. Autor černobílou kamerou sleduje příběhy lidí stojících a žijících "mimo systém" - tedy hlavně žebráků v Kišiněvě, hlavním městě Moldavska. Syrové, tíživé, náročné, skvělé.

Někdy bych si strašně ráda psala deník. Nebyl by to vskutku žádný obyčejný deník. Nimral by se v každičkém kousíčku mého mozku, třeba tak, jako malé dítě preparuje svoje rizoto, protože nejí hrášek. Prostě by v něm byla každičká mikromyšlenka, která mě za ten den napadla. Pěkně zapsaná a rozvedená. Zkrátka takovej deník Nimrava. Všechny ty věci, které tu jsou jen chviličku, bych hnedka vztekle ryla tužkou do papíru. Třeba proč jsem si vybrala na rozcestí tuhle cestu a né tamtu, když obě jsou jistě stejně cestovité a k chůzi uzpůsobilé. Určitě to nebylo jen tak. Nebo snad je všechno jen tak? Byl tu ten záchvěv čehosi, co jsem jen na chviličku zaznamenala. A přitom na té druhé cestě by na mě jistě mohlo čekat mnoho jiných věcí, ukryté dobrodružství, které už ovšem nikdy nepoznám. Nebo nebo proč jsem si vybrala zrovna tenhle přechod?
Jó a pak jsou tu taky ty pocity z věcí, z těch všednovšedních obyčejných věcí. Někdy si je uvědomím a zjistím, že jsou tak běžné, až je nedokážu slovy popsat. Marně se snažím a nic. Pocit zmizí a vybavit si jej je těžší a těžší...

Měla bych zas jednou přispět nějakým příspěvkem. Vlastně chtěla, né měla. Je toho tak hodně, moc myšlenek. Prozatím hledám vhodná slova. Počíhám si na ně v zákrytu a pochytám do síťky na motýly. A pak to bude.

Planktonická.

Pár střetnutí
páru očí
někdy stačí.
Modré oči
teď v hlavě mě tlačí
i když nikdy nepřekročí
práh snů.
A zvuk houslí
pořád kouzlí
kůži husí
co mě dusí.
A lásky planktonické
mírně poetické,
prožít celý život v hlavě své
a to, že je uvnitř neznamená,
že to není reálné.

Emaříme.

Ze zatuchlých útrob města,
zpod asfaltu a kostek,
přes Muzeum a Můstek,
pach temného místa,
zpod dveří a lásek,
jen jednou cestou vpřed.
Zpod životů a vrásek,
zas najde se někdo,
pro koho už není
cesty
zpět.

Některé chvíle prostě nutí k zamyšlení. Výhled z okna, paneláky, balkony, prádlo.. Tolik života na místě, které vlastně na žádný nevypadá. Tolik osudů, co většinou nepřesáhnou těch pár vykrálíkovaných metrů čtverečních. A když.. koho to zajímá? A ptáci co si lítají po té nekonečné blankytně modré věci v záři přicházejícího západu slunce. Co je nad nimi? Co je nekonečno? Červánky se odrážejí v jejich jarním štěbetání a na nás, na nás přizemšťany z vysoka serou. Poetická to chvíle. A jak romanticky ten nápis Billa září.
A kdo vlastně řekl, že to takhle musí být? A kdo je to vlastně ta společnost? Kdo je ta, co nás svou neviditelnou rukou drží v šachu a pohneme-li se špatným směrem křičí jako nějaká pošahaná GPSka "Jedete opačným směrem." Ta moc dobře ví, že dál nepojedeme. Ale proč? Je to tak těžké opustit všechno a jet vstříc neznámu? Kde je ta odvaha? Proč tu sedím a učím se teorie o společnosti, když ona se mi za rohem vysmívá? Tak kde je ta odvaha? A každou minutou, co píšu tuhle věc co mě svrbí a škrábe v hlavě a každou minutou je můj život o minutu kratší. Stojí to za to? Tak stojí? A kdo za mě pozná svět? Život letí a já si s ním chci podat ruku. Protože svět tu bude, ale my nebudem.. Protože život je tím nejvelkolepějším představením na světě.. a nejsi-li hinduista, bude jeho premiéra zároveň derniérou.

Tenhle song jsem neslyšela stopadesáttisícmilión let.. A je mi až smutno z toho jak je ten text najednou pravdivej.

Taková malá pražská.

Štěstí stéká po špinavých oknech tramvaje,
a příští stanice je tůně tvých snů.
Hukot a písně skřípavé,
co hrají kolečka tramvaje
a chybí teď doma bláznům.

Stanici za stanicí,
pozoruješ svůj obraz bdící
a neony namísto lučního kvítí
září do tmy,
kde lidé zvracejíc
a z práce se vracejíc,
loví se síťkou na motýly
kousky svého štěstí
anebo taky pěstí.

To jsou ty příběhy pražské,
kde ve špinavých ulicích,
za víno s tučňáky
denně halda se utrácí..
A sedačky v mhd,
co šklebí se náramně
tvůj život pomalu tráví.

Filosoficky s úsměvem

Snad jednou dostat se nad sebe,
přemýšlet dlouze a dívat se na nebe.
Pohladit tu jeho ideu po čele
A záchvěv jsoucna políbit vesele.
Bohu zamávat v kostele,
když nevěříš, stačí jen nesměle.
Přemýšlet nad ctností,
co nevstala s tebou z postele.
Dumat nad stroji,
co umí čínsky líp než andělé.
Svou jsoucnost podřídit metodě
a nikdy, nikdy nevěřit náhodě.
Na tabuli čistou nakreslit si třeba prase,
teď víš, že něco víš,
stejně zapomeneš to zase.
Život jako oázu v poušti,
kde ale štěstí se vedrem rozpouští.
Tak snad jako hru to pojmi,
za ideu pačesů ve své hlavě
ten život rychle popadni,
než pouhé myšlení už k životu platné nebude ti..
Vlastně, nemusíš se bát smrti,
když přijde už smutno nebude ti.
A tvá duše nesmrtelná poletí,
Poletí
Poletí..
(Platóna nakopat do řiti)

Toť otázka.

Někdy vlastně nevím, co chci psát
Ve chvílích, kdy se mi nechce smát
Nikdy nevím, co od života brát
V nocích, kdy se nechci ničeho vzdát
Občas nevím, co chci ti vlastně dát
Když se střídá světlo a tma
Vlastně nevím, kam se vydat
Prstem po mapě šmátrat
Vůbec nevím kam se schovat
Před tvýma
masožravýma
očima
utíkat.
A zda knedlíky si přidat
Toť otázka!