Ani..
deodorant pro muže
deodorant pro ženy
deodorant do vysavače
deodorant do lednice
deodorant do myčky
deodorant pro psy
deodorant pro kočky
deodorant do bot
deodorant do bytu
deodorant na záchod
vůně do kabelky
vůně do skříně
vůně do zásuvky
..nedokáže překrýt zápach zkaženého světa.

The same story again.

Ležet vedle někoho a necítit nic
je jako nemoct na házený chytit míč.
Je to jak bezmoc, co mozkem se šíří,
prázdno, kde ale myšlenky víří.
Je to jak nemoc, je to jen chtíč.
Zvedneš se a prostě odejdeš pryč.
Vždyť nechci toho zas tak moc,
snad jen vrátit tuhle noc,
plnou špíny, lží a klamu,
co nalhávám si už od výtahu..
Nenávidím sebe
a možná i trochu tebe.

Falešný city, milí drazí,
až na zádech mi z toho mrazí.

Je čas přestat,
je čas jít,
hodně změnit,
odejít.

Beznázvofilní hrátka se slovíčky.

Nohou přikryješ deku studenou,
studem pláč,
když jsi na kolenou.

Nabízíš a znáš to co máš,
dáš to co znáš,
každou noc,
vždyť přesně tak ty to máš.

Život je krátký,
tak prodluž si krátkou chvíli,
nastup do vlaku na věčnost
co věčně se mýlí.

A z rukávu,
to místo jízdenky,
na zem vysyp pár střepů,
co zbyly ti ze srdce koupenýho ve výčepu.

Jak hořce chutná ten zahořklý pán.
Ten Život, když projíždíš jím sám.

Pondělnovečernoidní splácanina.

Jen si tak leží uprostřed podlahy,
ve spacím pytli. Civí.
A nikdo jí nevidí do hlavy.

Civí a nevnímá nic,
jen ty tóny pronikaj skrze všechny představy.
Horem, dolem pořád derou se vpřed.

Šťastná, smutná?
Až do morku kostí vibruje ten bláznofilní svět.

Nervová zakončení chvějí se,
jak kdyby na struny kdos hrál,
snažil se o štěstí sebevíc,
přesto do srdce pletací jehlice zapichoval.

City nacpat do krosny a vzít je na výlet.
Pak vysypat, vyprat a roztřílet.

Ruce studený padaj mi do klína,
tam kde všechno končí a bohužel začíná.
A oči hluboký, co do dálky hledí.
Lidi nic nevědí, sedí, leží, čumí.
Křičím.
Dveře se otvíraj a pak se zavřou.
Budoucnost nevidí, minulost zapřou.
A dnes zas jednou..
„Probuď se !“
Zařvou.

Povídka.

Byl srpen roku 2008. Krásný, horký, nevědomý. Takový… takový srpnový. Válela se a četla, opalovala se a kvetla. Přemýšlela nad nesmrtelností chrousta a nad tím, že zítra určitě zase přijde do práce pozdě, a on se jí vlastně docela líbil…Přemýšlela nad všemi těmi směšně všedními problémy lidí, ale občas si uvědomila, že je možná jinde a jiná než ostatní.
Ráda utíkala pryč od všeho, hlava plná myšlenek jí povznášela, unášela vzduchem jako balónek naplněný héliem, až se její nohy vlastně vůbec země nedotýkaly. Ráda lítala. Letadlem a taky z jednoho vztahu do druhého. Nikdy nic nedodělala do konce, byla prostě taková do větru.
Někdy dělala hlouposti, plakala a smála se. Přemýšlela, jak je asi těžké zabít člověka a naopak věděla, jak je lehké zabít něčí Já. Byla kreativní a vlastně neuměla nic, byla krásná, byla jiná, byla.
Jednoho dne z našich životů navždy zmizela. Nechci tu popisovat, jak k tomu došlo, najděte si to v srpnových novinách. Stoprocentně to bude na prvních stránkách, protože lidi prahnou po smrti, všechny je děsí a všechny jednou čeká. Možná jsou rádi, že tentokrát unikli oni. Nebo je to prostě zajímavější než vyměňování receptů na třešňovou bublaninu.
Co z toho, lidé umírají, řeknete si. Jenže já jí viděla. Viděla jsem jí, když umírala. Mluvila na mě a držela za ruku. Nikdy na to nezapomenu.

„Proč jsi tady?“
„Nevím, něco se stalo. Něco jsem zapomněla. Cítím se najednou tak hrozně nesvá, něco mě obklopuje a dusí. Nedokážu to definovat, pojďme pryč, děsí mě to.“
„Dej mi ruku.“

A tak jsme šly a vůbec né tunelem za jasným světlem… Šly jsme po chodníku, ruku v ruce, nad námi obloha barvy toho nejšedějšího odstínu šedé šedi. Přesně taková, z které bude za pět minut pršet zrovna, když sebou nemáte deštník. Šly jsme mlčky netušíc kam. Z mlhy vystupoval panelový dům. Zastavila se.

„Nechci.“
„Bude to jako dřív.“
„Ne, radši odejdu teď, shořím a nevyhasnu. Vždycky jsem nad tím přemýšlela. Víš, jací jsou, jací jste, jací jsme. Lidé, co jsou spokojení s málem, i když vlastně vůbec málo nemají. Mají toho mnoho, mají domy, mají byty, auta, svůj sladký život, jednou za rok jedou do Chorvatska na dovolenou. Myslí si, že mají vše, ale v mých očích nemají vůbec nic. Mají materiál, ale nemají idee. Jejich život nemá hloubku.“

„A ty si snad byla jiná?“
„Stejná, ale přece jiná, uvědomovala jsem si mnoho věcí.“
„A proč si to nezměnila, když si mohla?“
„Nemohla, neměla jsem odvahu. A proto teď zemřu, takový život pro mne životem není.“


Toho rána pršelo, nezavřela jsem okno a nateklo mi pod plovoucí podlahu. Nadávala jsem. Nebe bylo šedé. Volala jsem jí, jestli půjdeme plavat, účastník byl ale nedostupný.

Mám ráda Gustava Klimta, doma voní jahody, v duši mám podivný klid.. a polský prezident je mrtvý.

Přeju ti, ať jednou najdeš co chceš,
po čem toužíš,
to, kudy jdeš.
A hlavu nahoru,
vždyť bude zas svítit.
Lidi jsou zlí,
tak nenech se chytit.
Doprava, doleva,
nemám proč tu být.
Daleko, hluboko
budu si jen tak snít.
Nevím proč, nevím zač
jen tu tak sedět.
Nečinně přihlížet,
znát a přitom nevědět.
Já za to nemůžu
a zákon schválnosti.
Nevím kam, nevím jak
a slzy ze zlosti.

Milovat s marností svou
nalézt, že věci, cos neměl
přesto ztratit jdou.

"A není to jedno, jakou životní filosofií k těm drogám dojdeš?" Pe.R.

Fedžeton :D

Téma: Když se chce student bavit.

Né nadarmo se říká, že mladá léta člověčí jsou v životě léty nejkrásnějšími. Nevinné hry, kamarádi, první pusy, plyšoví medvědi, cukrová vata a mnohem víc... To vše, na co nikdo nikdy nezapomene.
Bezstarostná léta jsou však brzy střídána léty školními, v nichž se drazí mladí poprvé setkají tváří v tvář Protivníkovi, o němž doposud nemají ani zdání, neví nic o jeho ukrytém potenciálu. On totiž umí počítat, číst, myslet, recitovat Máj a samostatně tvořit. Je to pán vzdělaný, avšak jeho povaha je velmi složitá a životní cesta plná odboček, úskalí a často i slepých uliček.
My všichni jsme se z předškolního věku vyklubali do věku školního, pana Protivníka mnohokrát potkávali, snažili se jej pokořit, odsunout, zničit, zatratit a když už jsme nevěděli kudy kam, zkoušeli jsme s ním splynout, oddat se nebo se prostě opičit. S léty působení tohoto podivného, neoblíbeného pána úměrně roste i poznání jeho soka, který velmi aktivně odvádí pozornost studentů. Snaží se, pokouší, svádí. A že mu to jde věru dobře ! Nutno říci, někdy svými dovednostmi dokáže velmi kvalitně zastínit veškerou snahu pana výše zmiňovaného.
Nazvěme toho, co představuje oblíbenější formu studentského života pravým jménem - např. Mgr. Jan Zábava. Pan Zábava, s kterýmžto máme všichni co dočinění, koná vskutku chvalitebnou práci. V poslední době se jeho pracovní výsledky rozrůstají do obrovských rozměrů a na studenty kladou mnoho pastí - kluby, bary, restaurace, kina, divadla, koupaliště, sporty, výstavy, přednášky, koncerty, festivaly.. Jak to jen všechno stíhá?
Může se však zdát, a nutno říci, že je toto zdání pravdivé, čili to vlastně není zdání, nýbrž fakt, že pan Mgr. Jan Zábava operuje s mnoha silnými prostředky, bez kterých by zábava nebyla tou pravou zábavou - jsou jimi lidské zdroje - kamarádi, rodina, osoby blízké.
Naproti panu Zábavovi bydlí ekonomka Ing. Penízová. Tito dva spolu mají velmi zajímavý vztah. Vášnivě se přitahují, společně kalkulují a bez sebe neexistují. Nikdy nic však není tak jednoduché, rodinu si nevybíráte, a tak ani slavná ekonomka nezapře svojí nevlastní sestru, politickou teoretičku Nemámpenízovou.
Nutno říci, že všechny čtyři osoby vystupující v tomto představení mají společně provázané a velmi křehké vztahy, jejichž chapadla často zachytí i ubohého studenta na jeho již tak dosti strastiplné cestě. Pro názorný příklad vyberme např. intimní vztahy Ing. Penízové. Ta se schází nejen s panem Zábavou, ale často (v dnešních dnech až příliš, zdá se mi) i s panem Protivníkem. Oba tyto vztahy vnímají studenti obvykle velmi negativně. Aby také ne, inženýrku je občas třeba opravdu důkladně vyždímat, aby se pan Protivník obměkčil, zjednodušil, či v mnohých případech urychlil :) A pokud uvažujeme o vztahu pana Zábavy a ekonomky Ing. Penízové, na první pohled se zdá tento vztah býti velmi harmonický. Ale zdání klame ! Inženýrka byla na střední škole přebornicí v běhu na dlouhou trať, a tak krátké nožičky studentovy často této dynamické ženě nestačí.
A copak nám z toho vyplývá? Bez peněz není zábava. Přemíra zábavy se nedrží za ruku se znalostmi a nedostatek znalostí zase nekráčí po boku úspěšného života. A proto sportuj, dři, nedej se, stůj rovně, spadni a vstaň, uč se, buď a hledej přijatelnou cestu za poražením všech překážek života.

No a teď zpět na cestu všednějších tónů žití... Maturitní ples máme za sebou - bylo to tak krásné, tak rychlé.. A přesně tohle chci říkat i za tři měsíce :)

Alice in the Wonderland
Ať si kdo chce říká co chce, mně se ten film moc líbil. Má objektivnost hodnocení bude pravděpodobně zastřena rouškou utkanou z "fan" vláken... Tím chci říct, že mám ráda Lewise Carolla (i když to byl pedofil), mám ráda to Burtnovské typično a nečekaně mám i velmi ráda Johnyho Deppa (nejen ve filmech od Burtona). Miluji filmy od autorů s překypující fantazií, se světy, které s vámi pohnou, které vás strhnou... A taky když si někdo hraje tak pěkně se slovíčky a taky bych to ráda viděla v Aj a taky... bych ráda svého Kloboučníka :) GN.

(Un)importantly.

Let´s preach me (and teach me)

Something about flying
And not to be scared from dying.
And how can man learn to dance,
find and take his last chance?
Teach me, how to be surprised,
to believe and not to be blind.
How to rise up and not falling,
teach me something about lying.
Preach me about human – beings,
How to understand and not to be screaming,
How to get and not to give…

Doesn´t matter when or why,
things will get strange anyhow.

Postřehy odjinud

Miluju to. Ten pocit, když celá nepoeticky spocená doběhnu na vlak a zabořím se do kožené sedaččí hladiny. Miluju ten pocit, miluju svoje malé každodenní vítězství. Bez nich by to nebylo ono, já. Miluju ten pohled na okolí mého rodného kraje, na stromy, pole, domy.. vše bíle obuté. Miluju ten pohled na zapadající slunce, když vám paprsek olizuje vlasy, nos, ruce.. Hřeje, uchvacuje a nemůžete od něj odtrhnout oči. Miluju když jsem.. Jen tak, sedící, spící, čtící.. Miluju, když otvírám knížku, můj pohled přejíždí smetanově sametové stránky. Vždy a zase na novo, před sebou celé jedno neprobádané tajemství, příběh, život, děje, činy. Miluju to.
...ale no tak peťulo, vstávej :)

Myšlenky, myšlenky...

...protože ty ti nikdo neveme, nikdo tě za ně nebude soudit... pokud je teda nezveřejníš :)

Jdeš lednovou ulicí, jdeš sám, jdeš rád.
Nikdy se neotočíš, nikdy neodbočíš a nikdy nečekáš.
Jseš to ty a tvoje tělo,
jseš to ty, chůze, duše a tělo oněmělo.
Pořád jdeš a pořád jseš,
nohy, ruce, rozum, srdce.
Pro někoho postava beze jména,
pro někoho až příliš konkrétní hladina.


You Found Me

The Fray | MySpace Music Videos