Miluju tramvaje. Jízda tramvají je oživotěpřemýšlecí vsuvka do pražskýho spěchu. Sedím a pozoruju. Sedím a přemýšlím. Spolucestující se dávno ztratili a je jen můj mozek a Praha. Jsem schoulená ve svých myšlenkách a fyzicky přestávám existovat. Občas si myslím, že si na mě určitě někdo sedne, protože jsem tak schovaná ve svým mozku, že mě přeci ani ostatní nemůžou vidět. Pozoruju lidi venku a přemýšlím, jaký vedou život. Jestli jsou šťastní, mají rádi svojí práci, jestli mají velký plány a neuskutečněný sny. Jestli mají odvahu měnit věci. Pozoruju jejich oblečení. Krmím svou mysl každou originálně oděnou osobou, každým projevem individuality, který je ostrůvkem v záplavě hipsterskejch khaki kabátů a vínovejch kalhot. Malé ostrůvky v masách. Taky přemýšlím nad tím, jak nad nimi přemýšlím. Přemýšlím nad tím, jak na mě působí. Světla, billboardy, výlohy. Jsem vlastně takovej flanér, ale tramvajovej. Miliony mrňavejch podnětů měnících se v inspiraci a nápady. Myšlenky, oceán myšlenek. Jen je chytit.