Někdy si představuju, že neexistuješ. Ne protože bych to chtěla, ale spíš mi čím dál víc připadáš jako pouhým výplodem mojí fantazie. Jako něco, vlastně všechno vymyšlené. Naprosto odlišné od všeho a všech. Dlouhý příběh z pera bláznivé holky. Představuji si příběhy tak nereálné, absurdní, směšné a naivní, že by ses smál. Jak ti posílám z ciziny dopis a ty ho čteš v kuchyni zalité sluncem. V té, kde jsem kdysi snídala čerstvé rohlíky s medem. A slunce svítí tak zářivě, mlhy zmizely, déšť odešel.. Vše jen pro tento moment. A má duše je tou září pořád naplněná, nejkrásnějším ránem. Nikdy na to nezapomenu. Asi jsem fakt nenapravitelný romantik a snílek. I když si to vše má paměť zase přetvoří tak, jak chce, všechno zidealizuje. A já vím, že to tak není, nebylo, nejsi, ale tak ráda se těm představám poddávám. Tak nádherné, až to nemůže být pravda. Ty nejsi, nelži mi. Měsíce jdou dál a já na tebe nechci myslet. Kde se bere tolik pocitů? Všechno jsem si vymyslela. Určitě. (září 2011)