Některé chvíle prostě nutí k zamyšlení. Výhled z okna, paneláky, balkony, prádlo.. Tolik života na místě, které vlastně na žádný nevypadá. Tolik osudů, co většinou nepřesáhnou těch pár vykrálíkovaných metrů čtverečních. A když.. koho to zajímá? A ptáci co si lítají po té nekonečné blankytně modré věci v záři přicházejícího západu slunce. Co je nad nimi? Co je nekonečno? Červánky se odrážejí v jejich jarním štěbetání a na nás, na nás přizemšťany z vysoka serou. Poetická to chvíle. A jak romanticky ten nápis Billa září.
A kdo vlastně řekl, že to takhle musí být? A kdo je to vlastně ta společnost? Kdo je ta, co nás svou neviditelnou rukou drží v šachu a pohneme-li se špatným směrem křičí jako nějaká pošahaná GPSka "Jedete opačným směrem." Ta moc dobře ví, že dál nepojedeme. Ale proč? Je to tak těžké opustit všechno a jet vstříc neznámu? Kde je ta odvaha? Proč tu sedím a učím se teorie o společnosti, když ona se mi za rohem vysmívá? Tak kde je ta odvaha? A každou minutou, co píšu tuhle věc co mě svrbí a škrábe v hlavě a každou minutou je můj život o minutu kratší. Stojí to za to? Tak stojí? A kdo za mě pozná svět? Život letí a já si s ním chci podat ruku. Protože svět tu bude, ale my nebudem.. Protože život je tím nejvelkolepějším představením na světě.. a nejsi-li hinduista, bude jeho premiéra zároveň derniérou.