Miluju to. Ten pocit, když celá nepoeticky spocená doběhnu na vlak a zabořím se do kožené sedaččí hladiny. Miluju ten pocit, miluju svoje malé každodenní vítězství. Bez nich by to nebylo ono, já. Miluju ten pohled na okolí mého rodného kraje, na stromy, pole, domy.. vše bíle obuté. Miluju ten pohled na zapadající slunce, když vám paprsek olizuje vlasy, nos, ruce.. Hřeje, uchvacuje a nemůžete od něj odtrhnout oči. Miluju když jsem.. Jen tak, sedící, spící, čtící.. Miluju, když otvírám knížku, můj pohled přejíždí smetanově sametové stránky. Vždy a zase na novo, před sebou celé jedno neprobádané tajemství, příběh, život, děje, činy. Miluju to.
...ale no tak peťulo, vstávej :)
