Opilcův rychlo(cesto)pis

Žaludek cestuje na lodi po Tichomoří,
zdradil a odplouvá tam,
kde všechno houpe se a víří.

Z postele nohu vyhodím
a jak správný kapitán
u břehu Afriky zakotvím.

Do stěn naráží šťávy žaludeční,
jak ledoborec,
co krami si cestu klestí.

Hlava se stěhuje za rytmy tance,
tam, kde propadají vášnivé salse,
tam kde tančí divoké passo doble,
asi nechápou, že mě je ale fakt BLBĚ !! :D

Na úvod velice výstižné :)Včera (v pondělí) jsme totiž jako správní notorici šli navštívit hospodu - točí tam borůvkového permona (asi 15°). No a pak si pamatuju, jak vytahuju Strnyho z popelnice na papír, dále jak "jíme" polívku (vážně povedené video). Další plán zněl vstát v pět, odvézt Li do Varů a následně dojet do Chebu. Hahaha :D

Ráno jsem vstala na druhého budíka, tentokrát v osm hodin. Jdu na záchod, sundavám si trenky a najednou koukám a v záchodě potkan ! Moje úžasná potkanice v záchodové míse s hlavou vyčnívající nad hladinou, krásný to pohled opravdu :D Přežila. A já též :)Díky bohu.

Povídej..

Tak povídej si se mnou,

bez vší počestnosti,

zpět z probdělých nocí

s vidinou dospělosti,

když dech se zpátky vrací.

Tak povídej si se mnou,

o věcech né tak všedních,

ve víru barevnosti,

o samé lidské hanebnosti,

o věcech né tak středních.

Tak povídej si se mnou,

o tom, co je a taky není

na vlnách abstraktnosti,

definované v lidské maličkosti,

mezi nebem a zemí.

Tak povídej si se mnou,

o dvou mořeplavcích nahých,

v nedohledných pláních

o mořích snů a přání,

o jezeru představ a zdání.

Tak povídej si se mnou,

na vážkách pochybnosti

o lidské přítomnosti,

o věcech, co dech berou.

Tak povídej si se mnou,

když leje jako z konve,

a ve znamení oddanosti,

pod křídly ospalosti

usínáš tu se mnou..